Den, kdy jsem přestala říkat „pospěš si“

Máte pocit, že stále musíte něco odškrtávat v seznamu, že nesmíte spustit oči z monitoru a že musíte být vždycky všude včas. A bez ohledu na to, kolika způsoby se vám podaří rozdělit svůj čas a pozornost, bez ohledu na to, kolik povinností zvládnete souběžně, pořád se vám času nedostává a pořád je ten den moc krátký. Takhle jsem žila dva hektické roky. Moje myšlenky a aktivity byly řízeny elektronickými připomínkami, vyzváněcími tóny a přeplněným diářem. A přestože se ten pedant ukrytý v mém nitru snažil všechno stihnout včas až do poslední položky mého přetíženého programu, já jsem to nestíhala.

 

 

 

 

 

A vidíte, před šesti lety se mi jako požehnání narodilo takové pohodářské dítě. Bezstarostná nátura, klídek, pohodička. Když už jsem potřebovala být za dveřmi, ona si se zalíbením vybírala kabelku a třpytivou korunu. Když jsem někde měla být už před pěti minutami, ona nutně potřebovala zapnout svého plyšáka do bezpečnostního pásu v autě. Když jsem se potřebovala za pochodu najíst v Subwayi, ona se zastavila a dala se do řeči se starou paní, která vypadala jako její babička. Když jsem měla třicet minut, abych doběhla na místo určení, ona naléhala, abych zastavila kočárek, aby si mohla pohladit každého psa, kterého jsme potkali.

Měly jsme nabitý program, který začínal v 6 hodin ráno, když si přála v klidu rozbít vajíčka a míchat je hezky pomalu. Moje bezstarostné dítě bylo požehnáním pro mou povahu typu A, řízenou seznamem úkolů – jenže já jsem to neviděla. Kdepak, když totiž vedete rušný život, máte tunelové vidění. Díváte se jenom dopředu, aby vám neuteklo, co je dál na pořadu dne. Cokoli, co nejde odškrtnout v seznamu, je totiž ztráta času. Kdykoli jsem se kvůli dítěti musela odchýlit od stanoveného programu, vždycky jsem si říkala, „na tohle nemáme čas." A tak se nejfrekventovanějším slovem mého života stalo „pospěš si".

Začínala jsem jím každou větu.

Pospěš si, přijdeme pozdě.

Končila jsem jím každou větu.

Nic nestihneme, když si nepospíšíš.

Začínala jsem jím každý den.

Pospěš si a sněz rychle tu snídani.

Pospěš si a rychle se oblékni.

Končila jsem jím každý den.

Vyčisti si zuby, pospěš si.

Pospěš si a utíkej do postýlky.

Přestože to slovo nemělo na tempo, jakým moje dítě dělalo všechny své věci, žádný vliv, říkala jsem je často. Možná i častěji než „mám tě ráda". Pravda bolí, ale pravda uzdravuje... a vede mě blíž k té mámě, kterou bych chtěla být.

Jednoho osudného dne se všechno změnilo. Vyzvedli jsme starší dceru ze školky a nastupovali jsme do auta. Protože starší dcera měla pocit, že se její mladší sestra příliš loudá, řekla jí: „Tobě to všechno tak hrozně trvá." Když potom založila ruce a podrážděně vzdychla, uviděla jsem sebe – a z toho pohledu se mi sevřel žaludek.

Byla jsem despota, který neustále postrkuje malé dítě, které si prostě chce užívat života. Otevřely se mi oči a viděla jsem jasně, jakou škodu můj věčný spěch působí oběma mým dětem.

Sice se mi chvěl hlas, ale podívala jsem se dceři do očí a řekla jsem, „mrzí mě, že tě pořád nutím pospíchat. Líbí se mi, že si všechno umíš v klidu vychutnat a chtěla bych být taky taková." Obě dcery moje bolestné přiznání zaskočilo, ale na tváři té mladší se mihl nepřehlédnutelný záblesk pochopení a ocenění. „Slibuju, že budu odteďka trpělivější," pokračovala jsem a vzala jsem svou kudrnatou holčičku s rozzářeným obličejem do náruče. Bylo docela snadné zakázat si slovo „pospěš si" a vyřadit ho ze slovníku. Ovšem těžší bylo vypěstovat si trpělivost a vždycky na své pohodářské dítě v klidu počkat. Na začátek jsem dceři dávala vždycky víc času, když jsme někam měly jít. Oběma nám to pomohlo. I tak jsme někdy přišly pozdě. Tehdy jsem sama sebe ujistila, že budu chodit pozdě jen několik málo let, než vyroste. Když jsme s dcerou chodily na procházky nebo nakupovat, nechala jsem ji, ať si sama určí tempo. A když se zastavila a na něco se zadívala, zapudila jsem myšlenky na svůj denní program a jenom jsem ji pozorovala. A všimla jsem si v její tváři výrazů, které jsem nikdy dřív neviděla. Prohlížela jsem si ďolíčky na jejích rukou a dívala jsem se, jak svraští obličej, když se usmívá. Viděla jsem, jak jiní lidé reagují na to, že se zastaví a dá se s nimi do řeči. Sledovala jsem, jak si všímá zajímavých brouků a hezkých květin. Ona byla „Ten, který si všímal" a já jsem rychle pochopila, že takoví lidé jsou vzácní a krásní. Že jsou dar. Tehdy jsem si uvědomila, že ona je dar pro mou uspěchanou duši. Slib zpomalit jsem dala skoro před třemi lety a v té době jsem také zahájila svou cestu pryč od věcí, které rozptylují, k věcem, které jsou v životě podstatné. Na to, abych žila pomaleji, se musím pořád soustředit.

Moje mladší dcera je ale živou připomínkou toho, proč se o to musím snažit. Nedávno mi to vlastně připomněla znovu. Vyrazily jsme spolu o prázdninách na kole na zmrzlinu. Když jsem jí koupila velký kornout, sedla si ke stolku a s potěšením si prohlížela sněhovou kopici na kornoutu v ruce. Najednou se starostlivě zachmuřila. „Musím pospíchat, mami?" Bylo mi z toho do breku. Možná jizvy z uspěchaného života nikdy úplně nezmizí, pomyslela jsem si smutně. Když ke mně zvedla oči a čekala na odpověď, jestli si může zmrzlinu v klidu vychutnat, věděla jsem, že mám příležitost. Mohla jsem si k ní sednout a lítostivě počítat, kolikrát jsem svoje dítě nutila hnát se životem ve spěchu... anebo jsem si mohla užívat to pomyšlení, že se snažím věci dělat jinak. Vybrala jsem si užívat si přítomnost.

Nezáleží na tom, jestli zrovna...

Jím zmrzlinu

Trhám kytky

Zapínám bezpečnostní pás v autě

Rozbíjím vajíčko

Hledám škeble

Pozoruju berušku

Jdu po chodníku

Nebudu říkat, „na tohle nemáme čas". Protože ono to ve skutečnosti znamená, „nemáme čas žít". 

Jediný způsob, jak skutečně žít, je zastavit se a užívat si ty obyčejné radosti každého dne.

 

Rahel Macy Staffordova