6 drobností, které mě jako matku drží nad vodou
V tomto věku děti velmi rády ukazují, jak jsou dospělé, i když ve skutečnosti ještě vůbec dospělé nejsou, a nedokázaly by čelit krutému světu tam venku. A tak vždycky, když od syna něco chci, suverénně mě ujistí, skoro až rozzlobeně, „to zvládnu, mami," jako bych opravdu pochybovala o tom, že se dokáže vypořádat s tak jednoduchým úkolem. Jenže to „ to zvládnu," musíme brát trochu s rezervou. Je to totiž pravděpodobně nejčastější věta, kterou rodiče dětí v tomhle věku slýchají. Když dítě řekne „to zvládnu," ve skutečnosti se v jeho ještě nedospělé hlavičce odehrává něco jako „jděte pryč, mami a tati, já už jsem velký a umím to sám, nepotřebuju pomoct."
Čímž se pochopitelně dostáváme k dilematu: měli bychom zasáhnout, nebo ne? To je zapeklitá otázka a klade si ji mnoho rodičů včetně mě. Na jednu stranu chceme své děti povzbudit, aby si poradily samy a vyšlapaly si tak hezky cestičku k nezávislosti. Na druhou stranu je ale osmileté dítě stále ještě malé a některé úkoly jsou pro něj příliš těžké nebo úplně nemožné bez aspoň minimální pomoci nebo dohledu. Nemůžeme je nechat hrát si s ohněm, že ne?
No, jde o to, že musíme mít pořád na paměti, že děti v tomto věku jsou velmi živé. Můj druhý syn Daniel například většinu času tráví nějakou činností a jen málokdy si najde chvilku na něco „něžnějšího" jako pomazlit se, dát pusu a tiše si něco povídat. I na konci dne má stále potřebu něco dělat, stihnout to, co nestihl přes den – možná to vypadá trochu bláznivě, ale ano, děti v tomto věku neustále hledají důvod být vzhůru.
Moji synové si nedovedou představit, že si lidé potřebují občas dát pauzu a odpočinout si. Třeba mi říkají: „Mami, a já mám být unavený? A proč?" V tu chvíli si vždycky připadám bezmocná.
Postupně jsem si uvědomila, že děti v tomto věku uvažují a pozorují hlavně na základě svých vlastních zkušeností. S tím moc nenaděláme. Někdy nezbývá než sledovat jejich přirozený vývoj jenom z pozice svědka a zasahovat jenom minimálně, protože to nemá smysl. A samozřejmě jim dát pusu na dobrou noc a doufat, že druhý den to bude lepší.
Ovšem existují způsoby, jak dobít baterky a znovu načerpat motivaci a trpělivost k dětem tohoto věku.
1.)Popovídat si s ostatními mámami
Bezvadná alternativa, abychom nemuseli počítat do deseti, je najít si lidi podobného smýšlení – tedy přátele, kteří jsou náhodou také rodiči – a povídat si s nimi. Dělám to okamžitě, jakmile začnu být nervózní nebo unavená a skutečně to funguje, uklidní mě to a zvedne mi to náladu, aspoň na chvíli. Zkuste to a uvidíte.
2.)Nemluvit při ukládání k spánku
Mnoho maminek mi dá za pravdu, že mateřství dramaticky změnilo jejich společenské zvyklosti. Já jsem se například stala více introvertní, než jsem bývala předtím, a usilovně jsem hledala pár chvilek, kdy bych si mohla užít naprosté ticho. A když na to přijde, je to úplně přirozené – tím spíš, že váš domov připomíná jedno velké hlučné hřiště. A tak na konci dne prostě ztichnu a čekám, že můj syn udělá totéž.
3.) Vidět se se synem po dni, který jsme strávili každý zvlášť.
Nevyhnutelně se najdou chvíle, kdy dítě musí být většinu dne, nebo někdy i déle, někde pryč. Není nic krásnějšího a povzbudivějšího, než když se vám děti vrátí do náruče a vyprávějí, co prožili. Koneckonců i vy jste na tuhle chvíli čekali celý den, tak si ji užijte.
4.)Dát si sprchu, u které mě syn nebude vyrušovat.
Někdy si prostě naplno užiju sprchu bez toho, že by syn chodil kolem s požadavky typu, „dal bych si něco dobrýho".
5.) Pochutnat si na „tajné" mňamce.
Doma mám své tajné místo, kam si schovávám čokoládu nebo tyčinky, abych si na nich pochutnala, když se najde příležitost, bez obav, že je děti najdou nebo mě při tom nachytají. A je to skutečně jedna z nejúžasnějších věcí v kombinaci s tou nerušenou sprchou.
6.)Sledovat, jak jde spát.
Jsou chvíle, kdy najednou cítím potřebu sledovat mé syny a obdivovat je, když spí. V tu chvíli si uvědomím, že zase o kus poporostli a začnu mít obavy, jak vůbec zvládnu, že tak rychle rostou a že za chvíli budou dospělý.
Když se stáváme matkami, musíme počítat s tím, že ne všechno bude vždycky hezké. Jsou opravdu momenty krajního vypětí, kterým se nevyhneme. Místo abychom si stěžovaly, měly bychom je brát jako lekce, ze kterých se něco naučíme, třeba být lepšími matkami a tím vlastně i lepšími lidmi. A není nic špatného, když si necháme kousek času pro sebe, abychom si odpočinuly. Tím dobijeme baterky, budeme spokojenější a s větší chutí se půjdeme poprat s novými výzvami, které nám mateřství uchystá.
Marianna